Eric (Groff), Andrew (Aldridge) a jejich sedmiletá dcera Wen (Cui) se rozhodnou od všeho utéct na idylickou chatu v lesích. Jejich blaženost je však přerušena, když se objeví čtyři ozbrojení cizinci v čele s tajemným Leonardem (Bautista) a prohlásí, že jeden z nich musí být obětován, aby se zabránilo konci světa.
Po přízračných terapeutech, zemědělsky zaměřených mimozemšťanech a vražedných pokojových rostlinách je docela osvěžující setkat se s produkcí M. Night Shyamalana, v níž je nejabsurdnější věcí luxusní domácí knihovna v Airbnb. Odlehlé útočiště filmu (hodnocení 4,96 – Wi-Fi, parkování zdarma a kultisté na konci dne v ceně) je dírou na šrouby, za kterou se umírá. Je to vlastně ideální místo pro Erica (Jonathan Groff), Andrewa (Ben Aldridge) a Wen (Kristen Cui), aby strávili rodinný čas v lůně matky přírody. Je to také na první pohled do očí bijící unylá kulisa pro trochu bodrého hororu. Ale Shyamalan nikdy nepatří k těm, kdo dělají věci podle pravidel, a v tomto eschatologickém thrilleru se stejně jako v jeho prostředí děje víc, než by se při zběžném pohledu na jeho výčet mohlo zdát.
Adaptace otřesného románu Paula Tremblaye Chata na konci světa z roku 2018 (scénář napsali Steve Desmond a Michael Sherman, přepsal Shyamalan) je sevřenější a jednodušší než mnohé režisérovy originální úlety. Také vůbec neztrácí čas. Sotva stačíme popadnout dech, než se rodinný ráj v korunách stromů rychle rozpadne a po necelých pěti minutách na plátně zavládne tísnivá a zlověstná atmosféra. Wen, která v lese radostně chytá kobylky, spatří zavalitou postavu Leonarda (Dave Bautista), jak se k ní plahočí ve svěží misionářské košili s krátkými rukávy a vypadá jako hlavní hvězda mormonského Summerslamu. Rychle se k němu připojí společníci Sabrina (Nikki Amuka-Bird), Redmond (Rupert Grint) a Adriane (Abby Quinn) – každý z nich má v ruce středověce vypadající mučicí nástroj – a informují rodinu, že musí učinit obzvlášť těžkou volbu.
Bautista dokonale podtrhuje Leonardovu fyzickou hrozbu téměř dětskou něhou, která je mrazivá ve své laskavé zdrženlivosti.
Odlehlá lokace a nastavení domácího vloupání jsou sice staré jako hora, ale právě do té míry Knock At The Cabin souhlasí s tím, že bude hrát podle standardních pravidel. Není to horor, který by obchodoval s šokem a krví, místo toho si osvojuje klamně jemnou, téměř něžnou atmosféru, když vykládá bezbřehou zrůdnost rodinné hádky. Když už dojde na brutální násilí, je silné, ale nikdy ne křiklavé, protože se spoléhá spíše na psychologické rány než na cákance.
Paranoia, popírání a zvrácené pokusy o přesvědčování jsou hlavními nástroji filmu, charaktery a herecké výkony mají mnohem větší sílu než devítimilimetrová pistole zamčená mimo dosah v kufru Andrewova auta. Stoupající panika Groffa a Aldridgeové je hmatatelná a podporuje dusivé napětí, které během 100 mučivých minut téměř bez přestávky narůstá. Bautista je však nejvýraznějším hercem, který zde předvedl více replik než ve všech svých předchozích rolích dohromady. Leonardovu fyzickou hrozbu dokonale podtrhuje téměř dětskou něhou, která je mrazivá ve své laskavé zdrženlivosti – je zdvořilý a ohleduplný, i když se zabodává do lebek.
Fanoušky knihy možná zklame, že některé hrany předlohy jsou obroušeny (změna názvu je záměrnou snahou o odstup od této adaptace), a ne všechny Shyamalanovy volby dopadnou tak, jak zamýšlel (obzvlášť nepovedené je cameo M. Nightové s fritézou), ale jedná se o brutálně vypjatý a účinný thriller, který nepotřebuje třetí dějství, aby divákům vyrazil dech.
Trýznivý, úsporný thriller, který vám vydrží sedět několik dní, je Shyamalanovým nejlepším filmem za poslední roky a vizitkou pro Bautistu v jeho dosud nejsilnějším výkonu.
